Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj článek - Chovatelský magazín-červenec-2008

1. 3. 2009
     

Holubi co dobývají svět !!!

   V jedné ze starších známých písniček se zpívá: „To každý ví, časy se mění!“. Tak je to i v holubářství a chovatelství vůbec. S tím, jak se zde po listopadu 1989 změnily poměry, došlo k tomu, že můžeme cestovat do téměř celého světa. Zároveň je zde i možnost dovézt sem plemena zvířat, o kterých se nám do nedávné doby mohlo pouze zdát.

   Faktem je, že jen málo z toho bylo přivezeno oficiálně, takzvanou legální cestou. Většinou se to převáželo v rukávech bund, pod sedačkami v autě a holubi nacpaní v ponožce s ustřiženou špičkou nebyli žádnou zvláštností.  To všechno ještě se strachem, že vám zvíře poctivě zakoupené za těžký peníz na hranici seberou a vám zbudou jen oči pro pláč. Sám jsem to zažil a nepovažuji tyto praktiky, které se v dobách  již dávno minulých provozovaly, za trestné činy či přestupky proti mravnosti. Byl to jen hlad po něčem jiném, po tom, co nám bývalý režim nedovoloval a pro získání již léty vysněného přírůstku do chovu by český chovatel byl schopen udělat cokoli. Proto dík těm nejmenovaným, co do Čech ať už jakkoliv dovezli nové druhy, rázy či mutace holubů, slepic, kachen , králíků, papoušků a dalších zvířat.  Ta v poslední době obohatila výstavy drobného zvířectva a rozšířila nám obzory o tom, co vše se ve světě chová.

   Některá plemena zde  v posledních letech stačila téměř zdomácnět a jelikož zde máme chovatele – Par excelens – dá se čekat, že i kvalita bude během krátkého času  srovnatelná s nejlepšími chovy v zahraničí.

   Jelikož jsem holubář a slepicím a králíkům rozumím jen tak, že jsem schopen říct, že ten či onen je pěkný a jiný, že není zrovna můj šálek kávy, budu se zde věnovat jen tomu, čemu trochu rozumím. Nebo se alespoň snažil porozumět. Proto bych se  zde zmínil o plemenech holubů, kteří si zde již podle mě našli své místo a já sám je chovám.  To mi dovoluje po zkušenostech získaných jejich chovem poradit, jak na to aby nám činili jen radost.

   O akrobatických plemenech se toho u nás dřív mnoho nevědělo. Známý a u nás asi nejvíce rozšířeným byl Rakovnický kotrlák.  I dnes se mu věnuje řada chovatelů včetně mě a mého syna.  Má svůj klub a chová se ve spoustě kresebných rázu. Nejvíce jsou rozšířeni asi  sedlatí  a plnobarevní, ale obnovují se rázy  již téměř vymizelé, jakými jsou pštrosíci nebo plamínci. Kotrláci zvládají jednoduché přemety kolem příčné osy nazad . Toto předvádějí jak při vodorovném letu, tak při slétávání na dvůr nebo jen pří vzlétnutí nad střechu a poté okamžitém přistání. Občas se u některých objeví znak plemene,  které bylo prapředkem našich kotrláků, některého z výkonných rolerů  a  daný jedinec začne dělat i několik přemetů za sebou směrem k zemi. Takoví holub se většinou časem zraní nebo i zabije. Hodně rakovnických kotrláků je dnes chováno pouze ve voliérách a po několika generacích ztrácí schopnost kotrmelcovat, což je pro tohoto velice pěkného holoubka velká škoda.

   Dalším z těch známých druhů dnes již málo chovaným je Orientální roler a jemu podobný Perský roler. Tato velice podobná plemena se liší jen v maličkostech, které zde nebudu rozvádět. Jsou to například rousky na nohou nebo chybějící kostrční žláza nad kořenem ocasu u Orientálního rolera. Jeho akrobaté patří mezi to nejlepší, co na světě existuje. Hejna těchto holubů vylétala s lehkostí do velkých výšek a odsud se  stupňovitě propadávala v jednotlivých šňůrách kotrmelců, ale i talířového rolování a dalších akrobatických prvků, až k zemi. Poté znovu nabrala výšku a vše se opakovalo nanovo vícekrát za sebou. Také u nich však došlo k tomu že se v posledních letech chovají převážně pro výstavní účely. Přesto jsem viděl při závodech EFU v Rakousku a Německu tříčlenná hejna Orientálních rolerů dosahující nedohledných výšek a  skvěle předvádějící svoji akrobacii. I u nás by se jistě s trochou snahy dala tomuto plemeni vrátit jeho zašlá sláva.

  Třetím u nás asi nejznámějším akrobatickým holubem byl Komárenský rejdič. Není třeba složitých popisů, každý z nás ho jistě zná. Horší je ho dnes uvidět. V Čechách je dnes jen několik chovatelů, co ho na svém holubníku chová a bohužel neznám nikoho, kdo by s nimi létal. Nad Slovenským Komárnem, ale nejen tam, létala kdysi velká hejna těchto holubů předvádějících svoji akrobacii. Byly to podobně jako u kotrláků jednotlivé kotrmelce přes hlavu předváděné ve vodorovném letu. Dnes je tam jen pusto a prázdno. Jeho jedinečnost mu však pomohla k tomu, že se chová po celém světě. Všude ale pouze  pro výstavní účely. Jsem však přesvědčen, že vrátit kotrmelcování u Komárenských rejdičů je stále reálné.  Mně například na holubníku již kotrmelcovala i plemena, která pro to nemají vůbec žádné předpoklady. Nikdo je to neučil, začala s tím sama a to jen proto, že přemety viděla téměř neustále okolo sebe a vštípila si tento styl jako něco zcela normálního, co by i ona měla umět. Byl to například Polský orlík, Prácheňský káník , Makedonský rejdič a další. Avšak ne každý holub je takto talentovaný.

   Poté ale nastává velké prázdno. Přitom ve světě jsou desítky dalších plemen předvádějící jednoduché či složitější akrobacie. Řada plemen si je i dost podobná a liší se jen drobnými niancemi,  které mi laici nejsme schopni téměř  postřehnout. Ať už to jsou různé pernaté ozdoby nebo rozdíl ve tvaru těla. Šanci na to, aby se prosadila jinak než regionálně mají však pouze v tom případě, že jsou něčím výjimeční a to natolik, že zaujmou větší počet chovatelů, kteří s nimi začnou dál úspěšně pracovat a osloví tak chovatelskou veřejnost ve svém okolí. To pak pokračuje lavinovitě dál. Není nad názornou ukázku toho, co tito holubi umí. Je to několikanásobně víc než kupy popsaného papíru, který jak známo vydrží ledacos.

   No a tak se vracím oklikou zpět k těm plemenům, o kterých bych vám chtěl teď v několika řádcích porozprávět. Jsou to akrobatická plemena která se dnes chovají po celém světě nebo jeho velké části.  Je to Birminghamský roler a Turecký tleskač Takla. Oba svým stylem letu i akrobacie naprosto rozdílní,  přesto však natolik jedineční, že dokázali dobýt holubářský svět. 

   Prvním z nich je Birminghamský roler.

    Oblibu si získal na všech obydlených světadílech a jako u jednoho z mála plemen se každoročně pořádá World Cup Fly - světový pohár v letu Birminghamských rolerů. Létá se s 20 holuby a zúčastnit se ho mohou pouze vítězové národních kol. Je to velice prestižní záležitost. Z důvodu objektivnosti výkony jednotlivých hejn posuzuje vždy pouze jediný posuzovatel - vítěz minulého mistrovství. Během dvou měsíců tak obletí svět a navštíví zhruba 50 nejlepších chovatelů na několika kontinentech. To vše na náklady klubu.

   Akrobacie Birminghamských  rolerů spočívá v přemetech nazad o 360 stupňů. Dobře trénovaný holub se dovede roztočit tak, že připomíná vertikálně hozený rotující talíř padající k zemi. Rychlost otáčení je tak veliká, že se jednotlivé přemety nedají rozpoznat. Je jich od pouhých 3 - 5 až po několik desítek za sebou. Holub se propadá o několik metrů pod letící holuby a po ukončení rolování hejno rychle dohání. Opravdu kvalitní holubi dokážou  tuto akrobacii předvádět ve středních výškách desítky minut, přičemž jednotliví ptáci rolují i několikrát za minutu. Existují linie, co předvádějí  společnou akrobacii, kdy naráz začne rolovat  celé hejno. Jsou to takzvané turny. Tito holubi se používají při soutěžích World Cup Fly. Podle počtu rolování a naráz rolujících holubů se přidělují body do soutěže. To vše ještě ovlivňují další zvýhodňující koeficienty přidělované za styl a hloubku rolování. Další z linií je taková, kde roluje každý z holubů sólo, přesto však v jednom sraženém hejnu.To jsou holubi,  které můžeme vidět u nás. Tato linie je také často používána pro lety na skříňku a v soutěžích evropských klubů združených v EFU.

    Na můj holubník se dostali Birminghamáci poprvé před necelými deseti lety. Dovezl jsem je od chovatele J. Veselého, dnes velice dobrého přítele a společníka na výletech za akrobatickými holuby do okolních států. Své první Birminghamy získal  v Německu  a Rakousku. Byli to asi první holubi tohoto plemene dovezení k nám. Díky velké propagaci tohoto plemene, ve snaze je zviditelnit  na výstavách celostátního rázu či šířením mnou natočené kazety a DVD s ukázkou chovu a letu jsou dnes již desítky chovatelů, kteří je chovají. Tehdy před lety ještě nebyl internet v domácnostech moc k vidění, a tak se dozvědět něco víc o těchto nekorunovaných vládcích akrobacie bylo velice těžké. Navíc pro naší generaci byla další překážkou jazyková bariéra. Po velkém úsilí  a s trochou štěstí jsem však poměrně brzy získal materiály k tomu, abych alespoň věděl,  jak s těmito holuby zacházet  tak, aby předvedli to co mají.  Snad se mi to i celkem podařilo a o některé zkušenosti bych se s vámi chtěl teď podělit.

   Každý z těch, co s chovem Birminghamských rolerů  začíná, by si měl ujasnit především jedno. Zdali  bude holuby chovat proto, aby měl krásné jedince holubů předvádějící pouze průměrné výkony mnohým postačující, a nebo se chce vlastnit špičkové borce předvádějící akrobacie často vyrážející dech. K tomu všemu se dá dopracovat pouze tvrdou selekcí a výběrem  toho nejlepšího. Buď na krásu, nebo výkon. Poznal jsem to sám, když jsem v začátcích upřednostňoval ty hezčí. Nakonec jsem se však přiklonil k špičkovým výkonům a nelituji toho. Zážitky s tím spojené stojí opravdu za to.

   Toto plemeno je chováno snad ve všech rázech a barvách, jaké si jen lze představit. Od různých strak až po vzhledově velice atraktivní bělohlávky. Na výkon ale nemá barva vliv. Někteří z chovatelů však přesto raději používají holuby takzvaných tvrdých barev opeření - modrá, černá, červená.Viděl jsem však špičkově rolovat holuby i žlutě či červeně plavé, takže je to asi víceméně zapříčiněno zálibou chovatelů v jednotlivých barvách.

   Jedním z důležitých aspektů je získat slušný chovný materiál. Je vždy lepší si najít chovatele, který s Birminghamy létá než takového, co  je chová jako chůvy pro krátkozobé rejdiče nebo je již od holouběte nechává po celé dny povalovat na střeše. Úplně nejlepší je holuby vidět v akci. To je však často složitější, neboť i  u mě jsou období, kdy kvůli dravcům musím udělat kratší či delší pauzu v létání. Je škoda, že jestřáb nežere zrní, to by pak bylo vše daleko jednodušší.

   Birminghamský roler je velice skromný na chovatelské zařízení. Navíc je velice plodný, dobře krmí, vzorně odchovává holoubata, a tak nebývá problém nachovat dostatek holoubat schopných tréninku.Velice dobré je  mít zvláštní oddělení pro výletky. Potom je vše daleko snadnější.

  Někdo odstavuje holoubata již kolem 4 týdnů. Já je raději nechávám až do samostatného vylétnutí na střechu u rodičů. To je zhruba o týden déle. Přece jen je občas dokrmí a holoubata jsou silnější a dříve schopna letu. Poté, co se  do konce šestého týdne dostatečně rozkoukají a rozlétají na rodné střeše, jsou přemístěna do samostatného oddělení. Tím může být menší holubník nebo letový box . Letový box je skříň s malými okénky, sedačkami a vodou, kde  výletci v klidu odpočívají před svým každodenním letem. Někoho může překvapit, že nezmiňuji zásobník s krmivem. To však dostávají vždy až po letu a okamžitém návratu do boxu. Večer jim co zbude odeberu a krmení dostanou opět až druhý den po předvedeném výkonu a rychlém návratu  na svojí sedačku. Takto se dají holubi dobře ovládat. Rychle si na daný režim zvyknou a můžete je pustit v jakoukoliv denní hodinu beze strachu, že vám zůstanou do tmy na střeše.

   S výletky je potřeba začít létat již  ve stáří zhruba šesti týdnů.  Mně se osvědčilo nejlépe hejno o počtu 5 – 9  holubů, a proto raději honím hejna dvě než jedno velké. Pokud výletky necháte povalovat tři čtyři měsíce na střeše, těžko je pak donutíte k většímu výkonu jak  třikrát obletět střechu. S letem začínám tak, že holoubata několikrát během dvou tří dnů vyženu  ze střechy a nechám opět bez dalšího zahánění zasednout. Mezi jednotlivým vyhnáním musí být dostatečný časový interval, aby  se holoubata nebála vrátit zpět na střechu. Ta pro ně musí být místem bezpečí, na které se mohou po letu kdykoliv vrátit. Jestliže je rozeženeme tak, že nám ze strachu posedají po okolních domech, sloupech či stromech, tak je to budeme jen těžko odnaučovat. Pokud se nám to ovšem vůbec někdy podaří!

   Když to vše dobře zvládají, vezmu je do koše a vypustím je  zhruba sto metrů od holubníku. Vyletí, chvilku poletují nad domem, a pak v klidu usednou na svojí střechu, kterou již dobře znají. Po pár takovýchto letech se hejno stmelí a začne létat i do středních a velkých výšek. Tím máme pro začátek vyhráno. Let se jím začne líbit a za pár dnů vydrží ve vzduchu již patnáct až dvacet minut. Po čase se to prodlouží až na dvojnásobek. V prvním měsíci létání s nimi můžeme trénovat až třikrát denně. Vždy po zasednutí a návratu domů dostanou jen trochu prosa a za hodinku až dvě mohou znova letět. Po měsíci létání již stačí let jednou za den, mohou být vypouštěni přímo z boxu, ale výkon musí být předveden s plným nasazením. Pokud na holubech pozorujeme únavu nebo nechuť k letu, vysadíme na jeden či více dní trénink a vše se srovná.

   Výletci se začínají akrobaticky projevovat hned po prvním opuštění holubníku. Plni energie se na střeše točí jako vrtulníky a občas udělají i nějaký ten jednotlivý kotrmelec. Poté, co jsou odstaveni a započne se s létáním, začíná většina z nich okamžitě s pokusy  rolování. Nejprve sedají na ocas, potom se jim povedou první přemety a již za týden tréninku jsou schopni předvést pomalu, ale v jednom sledu, dva tři kotrmelce za sebou. S přibývajícím  počtem letů získávají na jistotě a počet otoček přibývá. Po dvou až třech měsících pravidelného tréninku již ti  nejlepší jedinci předvádějí špičkovou akrobacii. Šňůry kotrmelců o délce  několika metrů a s rolováním ve velké rychlosti. Pozorovat takovéto hejno je radost.

   Toto je však  nejkritičtější doba v životě akrobata. Někteří z holubů již začínají s přepeřováním, což má pravděpodobně vliv i na jejich psychiku a soustředění. Stává se, že  právě ti z nejlepších někdy neudrží vládu nad svým rolováním a z výšek  desítek, ale i stovek metrů,  padají v kotrmelcích až na zem. Někdy je zbrzdí větve stromů, jindy vysoká tráva, jsou ale i případy, že to špatně skončí. Takové holuby z hejna  na čas vyřazujeme, pokud je ještě vyřazovat co. Některým se to srovná a po přepeření začnou rolovat normálně, jiní však s letem musí definitivně skončit. I to je část selekce.

   Podle toho jaké předvádějí výkony sestavujeme chovné páry pro další sezónu tak, aby hloubka rolování byla optimální.  Není vždy dobré mít  na holubníku samé kamikadze. Holubi s příliš hlubokým rolováním se při letu daleko rychleji unaví a pak špatně drží hejno, nebo brzy zasedají. To není směr, kterým bychom se měli dál  ve svém vylepšování chovu ubírat.Stejně tak vyřazujeme ty, co nedospěli k více jak 2 – 3 otočkám. To nejsou roleři, ale kotrláci.

   Co se týče krmení, asi jen tolik. Chovné páry  krmím stejně jako kterékoliv jiné plemeno. Hrách, peluška, kukuřice, pšenice, ječmen, slunečnice, proso, čirok a  v malém množství i některá drobná semena – lesknice, kardi, řepka, lněné semeno atd.  Do směsi pro holuby v tréninku  uberu polovinu z těch prvně jmenovaných a přidám více prosa.

   To, že je Birminghamský roler špičkový akrobat schopný při dobře vedeném tréninku předvádět úžasné výkony neznamená, že by nemohl být chován i v běžně vedených chovech. I tam je schopen udělat chovateli spoustu radosti. Moji chovní jedinci jsou téměř každodenně vypouštěni na několik odpoledních hodin s ostatními holuby ven. K ním vypouštím  i ty v tréninku, co již v ten den létali. Pohybují se tak mezi dvorem a střechou domu a předvádějí své akrobatické kousky i zde. Kotrmelcují si společně s Rakovnickými kotrláky, avšak daleko častěji a s větším nasazením. Občas sebou některý z nich praští o střechu až to zaduní. Nejsou to však smrtelné pády, oklepou se a vesele pokračují dál. Jsou to vynikající rodiče s vrozenými akrobatickými schopnostmi, dobře přenášenými na své potomstvo. Navíc nenároční  holubi dělající svému chovateli každodenní radost svojí živostí a vitalitou. Také však  při  troše snahy špičkoví akrobaté uznávaní za nejlepší rolery na světě. Zkrátka všestranně použitelné plemeno.Co víc ještě můžete chtít.

   V pokračování příště vám zase napíšu něco o Tureckých tleskačích takla a možná i o některých dalších zajímavých plemenech, ať již se střemhlavým letem nebo s jiným zvláštním stylem létání.

                                                            Miroslav Lubas st. Železný Brod.

                                                                                   lubasm@volny.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář